Když telefon nešlo strčit do kapsy. Vzpomínky díl I.
Pamatujete si ještě, jak jsme žili bez nepřetržitého online propojení se světem? Já ano! Když chtěl člověk telefonovat, musel jít k telefonu – pevné lince s drátem zapojeným do zástrčky, který byl umístěný někde v kanceláři či bytě a svou velikostí rozhodně nelákal k tomu, že by si ho chtěl někdo strčit do kapsy. Tato (pro dnešní mladé) pravěká doba, bez mobilních telefonů a bez vševědoucího Googlu, byla časem, kdy jsem začala nabírat zkušenosti jako grafička a výtvarnice.
Když pro mě ještě čas nic neznamenal
Byl začátek roku 1989 a já se chystala absolvovat Střední průmyslovou školu v Ostravě v oboru propagační výtvarník. Souběžně jsem začala jako výtvarnice pracovat v propagačním oddělení Městského domu kultury v Karviné. Oddělení propagace (dnes ten pojem nahradil spíš marketing/reklama) bývalo skoro při každém kulturním domě. V tom karvinském byl totální babinec, řád a disciplínu do toho vnášel rozvážný pan vedoucí s hustým plnovousem (zvaný Krakonoš). Pracovní dny líně plynuly jako temně zakalená řeka Olza. Jak razantně se naše životy změní v průběhu několika let, neměl nikdo z nás potuchy.
Maluji filmové poutače
V dílně, která voněla barvami, terpentýnem a kávou Standart, jsme malovali (ručně, štětcem!) poutače na kulturní akce a koncerty. Moje specializace byly poutače na filmy pro místní kina. Podle fotografií a malých plakátů k filmům jsem načrtla skicu na papír a tu pak přenesla pomocí zvětšováku na poutač-banner. A celé domalovala barvami. Některé poutače měly úctyhodnou velikost 3–4 metry. Naštěstí v té době běžela v kinech spousta zajímavých zahraničních filmů a má příprava na tuto práci spočívala v tom, vidět každý film několikrát. Byla jsem v kině pečená vařená. Filmy prostě miluju! Živě si vybavuji svoje panely na americké filmové hity, jako byly Nebezpečné známosti, Wall Street, Hříšný tanec, Čarodějky z Eastwicku, Policajt v Beverly Hills nebo český trhák Bony a klid.
Budeme dělat reklamu!
Přišel listopad 1989 a změny se začaly hrnout. Chodili jsme cinkat klíči na náměstí do Ostravy a s napětím sledovali v televizi čerstvé zprávy a přenosy z manifestací na Letenské pláni. Všude panovala zvláštní atmosféra, plná očekávání. To byla ta hezká strana mince. Ta horší spočívala v tom, že jsem měla pocit, jako bych se probudila z nějakého divného snu. Nestačila jsem se divit, v jakém světě lží a přetvářky jsem žila. Celý můj dosavadní život byl vzhůru nohama a já musela začít znovu hledat svou identitu a nové hodnoty.
Čas nových možností
Vedení městského domu se také probudilo a zjistilo, že místo osmi výtvarníků stejnou práci zvládnou tři a já jako nejmladší byla první na řadě, kdo dostal padáka. Uvědomila jsem si, že mám před sebou vlastně velkou příležitost získat úplně nové zkušenosti ve své profesi. Obrovské změny, které všude překotně probíhaly, umožnily zakládat nové firmy a reklamní agentury a ty hledaly zaměstnance. Jak se ta reklama vlastně dělá, asi v té době věděl jen „pan Vajíčko“ z televize a pár lidí v Praze. Samozřejmě jsme měli v oboru užitá grafika a typografie velmi známé osobnosti a bylo na co navazovat. Jenomže většinu novopečených majitelů reklamních firem tohle zajímalo jenom okrajově. Chtěli své investované peníze hlavně rychle znásobit.
První pracovní zkušenosti v reklamě
Začala jsem tedy denně studovat Avízo a hledat práci. Na uchazeče o zaměstnání tehdy moc vysoké nároky nebyly. Kdeže nějaké IQ testy, nebo znalostní předpoklady. HR oblast byla také v plenkách. Komputer bylo skoro sprosté slovo, málokdo s ním uměl zacházet a ani se nepředpokládalo, že ho budete mít doma. Na pohovor do jedné agentury v Ostravě jsem si s sebou přinesla jako portfolio složku s ručně kreslenými obrázky a skicami. Skutečnost, že neumím s počítačem, nikoho nijak zvlášť nepřekvapila. Když jsem projevila dostatečné nadšení a chuť naučit se to, byla jsem okamžitě přijata. Začala jsem pracovat ve zbrusu nově založené Reklamní a marketingové agentuře Gazela.
Setkání s virtuálním světem
Velkou změnou v pracovním prostředí, na které jsem do té doby byla zvyklá, byl fakt, že jsem byla v naší kanceláři jediná žena (kromě slečny, která k nám chodila pracovat jako externistka). Zájem o komputery v té době zřejmě mezi ženami moc velký nebyl a postupem času jsem zjistila, že práce v reklamní oblasti je opravdu spíš mužskou doménou. Asi taky proto, že se jedná o práci tzv. od nevidím do nevidím. A muž má tu výhodu, že může péči o svůj domov a děti svěřit partnerce. V té době to snad ani jinak nefungovalo.
Corel Draw a ti druzí
Já jsem byla svobodná, bez dětí a nadšená z nového zaměstnání. Naučit se práci s počítačem jsem věnovala maximum svého času. Často se stávalo, že jsme s kolegy řešili nějaký problém a vymýšleli, jak to celé udělat, do pozdních večerních hodin. Dnes to považuji za svou soukromou „vysokou školu“. První grafický program, se kterým jsem se setkala, byla samozřejmě jedna z verzí programu Corel Draw. Navrhovali jsme v něm vizitky, loga, obaly na různé výrobky, plakáty, pozvánky. Během krátké doby jsme ale zjistili, že zpracování většího objemu dat je pro běžné PC dost problematické. Vedení společnosti proto zakoupilo několik počítačů pro profesionální grafiky od firmy Apple a já se učila programy Adobe Illustrator a Photoshop.
První úspěchy a nové začátky
Vzpomínám si na jednu docela povedenou věc, kterou jsem tehdy navrhla, a zpracovala. Byl to kalendář, který se skládal do harmoniky s č.b. vtipně pojatými kresbami na téma “život v reklamní agentuře“. S tímto projektem, jsem měla v průběhu ukládání na PC pravidelně problém a stroj často „padal“, ale nový Mac si s tím hravě poradil. Management firmy ale bohužel nekupoval jen výkonné a drahé počítače. Další investice do aut a jiného luxusního zboží se ukázaly být problematické a agentura musela provést razantní změny. Takže jsem si zase hledala práci.
Džungle v podnikání
Nastoupila jsem do reklamní firmy Plus, opět v Ostravě, kde byl řezací plotter, tamponový tisk a stroj na knihtisk. Výborné zázemí. Spousta nových zkušeností. Vzpomínám si na jednu z větších zajímavých zakázek. Jednalo se o návrh a realizaci redesignu prodejny potravin. Vymyslela jsem celý vizuální styl včetně loga. Polepili jsme s kolegy všechny vývěsní štíty i vnitřek obchodu, vytiskli jsme letáky, které zvaly na otevření prodejny. Paní majitelka nás chválila, kudy chodila, moc se jí to líbilo a bylo to prostě „fantastické“. Bohužel jsme zjistili, že u pochvaly to zůstane. Zákaznici došly peníze, asi jí neschválili další úvěr. Přestala nám brát telefony, začala se prohlašovat za nemocnou. Bylo to smutné.
Když se ze života ztrácí smysl, chce to změnu
Taková podoba „spolupráce“ byla tehdy docela častá. Lidé si brali úvěry, které jim banky bezhlavě poskytovaly, aby po čase zjistili, že nemají půjčku z čeho splácet. Přicházely pocity frustrace a vyčerpanosti. Stále častěji na mě doléhaly myšlenky o smyslu takové práce. Přemýšlela jsem o tom, kolik energie dávám do své práce a kolik času mi pak zbývá na soukromý život. Biologické hodiny mi našeptávaly, že stát se mámou by bylo o hodně lepší využití mého tvůrčího nadšení a kreativních schopností.
Konečně mám v kapse telefon!
Náš syn se narodil v roce 1995, a můj svět se změnil do jiné dimenze. Najednou jsem viděla spoustu věcí úplně jinak a také přišly jiné starosti. Protože nové technologie začaly měnit svět takovým kalupem, že jsme se občas cítili jako ve sci-fi románu, pořídili jsme si i my první mobilní telefon, značky Alcatel. Byla to malá plastová krabička šedé barvy s poměrně velkými tlačítky. Mohla jsem si ho dát do kapsy a jít na procházku se synem. Takže jsem seděla v parku a psala textové zprávy kamarádce, nebo jsem mohla telefonovat! Zatím jenom to. Zatím…
Přidat komentář